Dinosauři

V nebeské pracovně vládl klid. Šéf dopisoval další tlustý svazek a spokojeně se usmíval. Když dospěl na poslední stranu, prudce se rozmáchl a zapíchl prst do pravého dolního rohu, kde se objevila elegantní tečka.

            „A je to! To si dáte, až to budete studovat,“ zasmál se tiše pod vousy a vstal. Odešel do knihovny a zasunul objemnou knihu na místo.

            „Hm, to jsem se tedy rozjel, osmdesát sedm svazků, no jo, když to boha baví, tak jde práce od ruky. Relativita, jaderná fyzika, kvantová elektrodynamika, astronomie…. A ta jednotná teorie všeho, ta se mi fakt povedla. No nic, konec zábavy, zpět do práce, ať mají co studovat i právníci.“

            Šéf odešel k místu, odkud bral nové svazky, a zamračil se. Police byla prázdná a dole ležel neuspořádaný svazek pergamenů. Sehnul se, pečlivě pergameny srovnal, sroloval a vzal pod paži. Pak si všiml objemné knihy, která původně ležela skrytá pod pergameny. Vzal ji do ruky, potěžkal a převracel. Svazek byl polepený obrázky podivně vypadajících postav s dlouhými vlasy a zvláštními placatými předměty v rukou. Šéf chvíli vrtěl hlavou, přečetl si nadpis, prolétl pár stránek a hodil knihu zase zpátky dolů. Vydal se zpět do své pracovny a po cestě tiše brblal:

            „Zatracený kluk, zas už to zkouší sám. Já ti dám pop-music! Ta dnešní mládež…“

            Když došel do pracovny, sedl si ke stolu a na první pergamen začal psát:

            „Zákon o ochraně životního prostředí.“

            Znechuceně se na pergamen zadíval, zavrtěl hlavou a pak jej zmačkal:

            „To si zařiďte sami. No, vlastně si všechny ty zákony zařiďte sami. Co vám budu povídat, jak se máte k sobě chovat? A mám volno!“ usmál se spokojeně a dal si nohy na stůl. V té chvíli proletěl kolem Průvan a za ním se hnal Junior. Chvíli se honili kolem stolu a Šéf na ně hleděl se sešpulenými rty. Rychlost kružby se zvyšovala a nakonec Průvan zamířil přímo nad hromadu nesvázaných pergamenů. Chvíli nad nimi poletoval a pak se roztočil do divokého víru. Pergameny se začaly zvedat a vznášely se v místnosti. Šéf vstal, pohrozil Průvanovi, který se schlíple stáhl do kouta, a pak se obrátil na Juniora:

            „Juniore, musíme si promluvit, takhle to dál nejde. Jen tady děláte nepořádek. Kromě toho, pořád mi bereš nové svazky a maluješ do nich blbosti o jakýchsi máničkách, kytarách, počítačích a já nevím jakých nesmyslech! Já je mám na pořádnou práci a teď už nemám nové. Mazejte s Průvanem do knihovny a vyrobte aspoň dvacet dalších, chystám se na další velké dílo.“