Dinosauři

            „Šéfe, tam dole se to pěkně bije, to vám tedy povím,“ podotkl Průvan a otočil se na Šéfa, který seděl u stolu a pracoval. „Neměl byste s tím něco provést? Žerou se tam navzájem čím dál víc.“

            Šéf pohlédl dolů a pokrčil rameny:

            „Já nevím, to je jejich věc, já je to neučil.“

            „No, tati, taky bych řekl, že se nějak moc zvětšují. Už jsou velcí jako solidní kopec. Tos teda fakt nevyhmátl,“ šklebil se uštěpačně dlouhovlasý Junior a výsměšně se díval otci do očí.

            „Juniore, kdyby ses raději staral o to, abych tady už měl to těžítko! Čekám na ně už sto miliónů let a pořád nic. Nemohl by trochu přidat?“

            Junior zvedl oči v sloup a hodil na stůl kus podivně tvarované, zaoblené hmoty. Nahoře byla drobná kulička, z níž vedla spousta tenkých nitek. Kulička byla tenkým hrdlem spojena s větším tělesem, z něhož v blízkosti hrdla vystupovaly dva tenké výběžky a dole, těsně u sebe, další dva, o poznání delší výběžky. Na konci každého výběžku bylo pět drobných výstupků. V přední části většího tělesa vystupovaly dva pahrbky. Podobné, oblé tvary byly i vzadu. Šéf si podivný útvar prohlížel, kroutil hlavou a pak se zeptal svého syna:

            „Co to má být? Těžítko? Vypadá jako mužská postava, viď Průvane?“ obrátil se na ducha, „ale je jakási jiná. Proč tady má ty pahrbky na hrudníku, synku?“

            „To je umělecká licence, tati, to nepochopíš,“ odfrkl Junior a vzal sošku otci z ruky. „Tohle jednou mezi chlapama pofrčí, uvidíš.“

            Šéf sledoval syna, jak si pohazuje s oblou postavičkou z ruky do ruky, a nepokoušel se s ním dohadovat. Hádka s pubertálním bohem nebyla nic příjemného.

            Průvan přiletěl blíž k Juniorovi a zavířil mu kolem ruky. Nechápavě sebou kroutil, udiveně syčel a snažil se zorientovat ve spletitém, vysoce moderním uměleckém díle. Prohlížel si sochu ze všech stran a hvízdavě se proplétal mezi jednotlivými výběžky.

            „Nechybí tomu tam dole něco?“

Při jedné hodně prudké zatáčce, kterou Průvan vykroužil okolo zaoblenin v zadní části sošky, se pergameny na stole rozletěly na všechny strany. Šéf je stihl pochytat a pak se obořil na Juniora i na ducha:

            „Nechte toho, nebo to poletí až dolů. Juniore, dej sem to své podivné těžítko! Honem, neumíš poslouchat?“

            Junior se ušklíbl a hodil sošku přes rameno na stůl s pergameny. Soška dopadla přesně doprostřed jednoho listu.

            „Pozor, ať to nespadne!“ zakřičeli Průvan i Šéf současně, ale už bylo pozdě. Těžítko klouzalo po hladké desce a mířilo k okraji stolu.

            „Mám to pod kontrolou, neboj, papá,“ uchechtl se přezíravě Junior a sledoval, jak se těžítko nezadržitelně valí dál a dál. Na hraně stolu se zastavilo a jeho dolní polovina se dvěma masivními zadními pahrbky přečnívala přes hranu. Nakonec gravitace nad mohutnou zádí sošky zvítězila a Šéf i Průvan jen zděšeně sledovali, jak se těžítko naklání stále víc a nakonec padá, padá a padá…