Evoluce

            Junior s Průvanem se po sobě podívali a málem vyprskli smíchem. Pak nahlédli do akvária a vytřeštili oči. Tam, kde dříve plaval párek dvou půvabných, klidných rybiček, bylo najednou hejno maličkých plůdků a s každým okamžikem jich přibývalo.

            „Jéé, to je super, díky tati,“ poskakoval nadšeně Junior, strkal ruce do vody a snažil se rybky chytit. Ty hbitě uhýbaly a množily se a množily a množily…

            „Šéfe, já vám do toho teda nechci mluvit, ale nepřehnal jste to? Za chvíli se tam nevejdou,“ podotkl Průvan a sledoval, jak se voda v akváriu stále více zahušťuje rybkami. Voda se jen míhala hbitými těly a nic nemohlo zastavit lavinovou reakci uvnitř nádoby.

            Šéf se poškrábal v zátylku a rozpačitě konstatoval:

            „No, to jsem asi vážně trochu přehnal. Co teď?“

            „Tati, já mám strach,“ tiskl se Junior k Šéfovi, když viděl, jak se voda v akváriu stále více vře tisícovkami droboučkých těl.

            „Dělejte něco, Šéfe, za chvíli budou přepadávat ven!“ ječel zoufale Průvan a poletoval okolo Šéfa s Juniorem, až jim vlasy vlály.

            „Tati, ať jsou pryč, já se bojím,“ pištěl Junior a schovával se za otce. Ten měl orosené čelo a tváře mu rudly. Horečně přemýšlel, jak by příval ryb zastavil.

            Ale než se mu podařilo něco vydumat, rybičky téměř vyplnily celý prostor akvária a voda se přelévala přes okraj. Junior přistoupil opatrně k akváriu, natáhl ruku a bez námahy chytil dvě rybky do dlaně. Pak si začal si oba drobné živočichy prohlížet zblízka.

            „Co blázníš? Drž je, nepouštěj je!“ křikl Průvan, „nebo spadnou dolů!“

            Junior sevřel malou dlaň a snažil se rybky udržet. Ale jejich slizká tělíčka mu v tom okamžiku vyklouzla mezi prsty ven a padala a padala.

            „Co to děláš, Juniore? To je průšvih!“ zoufale křičel Průvan a poletoval nad akváriem. Rybky prolétly hustými mračny, nevídanou rychlostí urazily ohromnou vzdálenost, která odděluje nebe a zemi, a nakonec dopadly na hladinu široké vodní pláně. Obdařené nesmrtelností, rychle se vzpamatovaly z pádu a hbitě zamířily do hlubin. A množily se a množily…

            „Šéfe, zarazte to! Podívejte se dolů, kolik jich tam už je! Co mají co dělat na Zemi? Musíte je zlikvidovat!“

            „Nejsem ničitel, ale stvořitel, Průvane, to po mně nechtěj!“ uraženě opáčil Šéf, „nezničím svoje dílo, ledaže…“

            „Co, co? Honem, než se přemnoží,“ naléhal Průvan, „pak mi to tam dole hodíte na hrb a já budu muset hlídat ještě tam!“

            „… ledaže by umíraly,“ zamyšleně pronesl Šéf.

            „Umíraly? To jako že by najednou nebyly? To je hnusné, že se nestydíš, tati!“ vřískl chlapec.

            „No, a co mám dělat? Jak se jich chcete jinak zbavit?“ zoufal si stařec a mnul si spánky.

            „To bylo pořád řečí o nesmrtelnosti a teď tohle,“ fňukal Junior, „abys pak jednou nenechal umřít i mě!“ kňoural, tiskl se k otci a držel jej za ruku.

            „Hele, Juniore, mně to přijde jako dobrý nápad,“ povykoval Průvan, „prostě dostanou pár let a pak chcípnou. Stihnou se trochu rozmnožit, něco si užijí a pak nazdar. Co je na tom tak hrozného?“

            „Nezabíjej je, tati, prosím, prosím,“ škemral Junior, ale to už Šéf vztáhl ruku nad akvárium a rybiček najednou začalo ubývat a nakonec jich zbylo v akváriu jen pár.

            „Tati, proč je jich tam jen pár? Proč nechcíply všechny?“

            „Ony si to tak zařídily, aby se tam tak akorát vešly. Když je jich moc, přestanou se množit, aby měly prostor, když je jich málo, množí se víc,“ podivoval se sám stařec nad svým dílem.

            „Dobrý, Šéfe, dobrý,“ uznale pronesl Průvan a podíval se obdivně na Šéfa. Ten se skromně usmál, posadil se ke knize a začal zase psát.

            „Šéfe, co ty ryby tam dole? Tam opravdu nemají co dělat! Já je hlídat nebudu!“

            „Neboj, Průvane, ony vymřou, stejně jako tady,“ konejšil jej stařec a pokračoval v psaní. Duch se díval na akvárium, ve kterém se vesele prohánělo hejno duhových rybek, a tvářil velmi pochybovačně. No co, Šéf má vždycky pravdu!

            „Ale na tu větu ‚Ploďte se a množte se!‘ už, prosím vás, Šéfe, zapomeňte, nebo z toho bude ještě větší průšvih!“ podotkl ještě Průvan a podíval se ostře na starce. Ten omluvně pokrčil rameny:

            „Dobrá, dobrá, snad nezapomenu, totiž zapomenu…“

            Průvan zavrtěl obrysem a raději odletěl k akváriu. Junior sledoval rybičky a Průvan vál a vál. Nikdo z nich se nepodíval dolů, do vod oceánu, kde se děly podivuhodné věci.