Evoluce

            Plynuly dny, roky, staletí, tisíciletí, miliónoletí, miliardoletí… V nebeském domově stálo neustále akvárium a v něm se proháněly duhové rybičky. Patrně jim tam bylo dobře, necítily potřebu po změně. Leč na Zemi a ve vodách po ní šplouchajících vládl tvrdý boj. Kdo neměl dost sil, nepřežil.

            „Tati, hele, ty rybky jsou pořád stejný, nechceš s nimi něco udělat? To fakt nemáš na nic lepšího?“ prohlásil znuděně chlapec, který se opíral jednou rukou o akvárium. Dlouhé vlasy mu spadaly na ramena a jasně modrýma očima hleděl vyzývavě na otce. Stařec psal prstem do veliké knihy a syna zprvu nevnímal. Za chvíli odložil … vlastně nic neodložil… a otočil se k synovi:

            „Juniore, začínáš být pěkně drzý. Je ti sotva čtrnáct miliard let a už si tohle ke mně dovoluješ? Hleď si rybiček, já mám práci! Jsem dost starý a potřebuji klid!“

            „Já jsem stejně starý jako ty!“ opáčil nevzrušeně Junior a dál hleděl vyzývavě na otce. Ten vzhlédl od práce, zadíval se ostře na syna a se zdviženým prstem pronesl:

            „Tak já ti teda něco řeknu, Juniore, co ty o tom víš? Tehdy to bylo s tím počítáním let úplně jinak.“

            „Jak jinak? Hodiny začaly jít až po tvém šíleném pokusu s velkým třeskem, kdy jsem se narodil. Takže jsme stejně staří!“

            Stařec rozpačitě hleděl na Juniora a nevěděl, co odpovědět. V té chvíli se k nim přitočil Průvan a tiše pronesl:

            „Šéfe, tohle byste možná měl vidět.“

            „Co se děje, Průvane?“ zarazil se stařec.

            „Tam dole!“ konstatoval suše Průvan.

            Junior se se zájmem podíval dolů a vykřikl:

            „Hele, tati, ty ryby lezou ven z moře! To je super, jak jsi to udělal?“

            Stařec hleděl zaraženě dolů a krčil rameny:

            „Já nevím, tohle není moje práce, já myslel, že už dávno vymřely. Jejda, jeda!“ škrábal se ve vlasech a uvažoval, jestli to, co se děje dole na Zemi, je dobré nebo špatné.

            „Já jsem vám to říkal,“ šeptal si pro sebe duch, ale nikdo ho neposlouchal. Otec a syn pečlivě sledovali Zemi.

            „To je hlína, tý vole!“

            „To se neříká, Juniore!“ ohradil se ostře Šéf.

            „No jo, no. Tak tý bože! Ony se tam plazí, to je hustý! No řekni, Průvane, na to by ses nezmohl,“ povykoval Junior na ducha. Ten se zaškaredil a uraženě odlétl.

            Stařec sledoval Zemi a díval se, jak se z moře na břeh plazí hejna prapodivných zvířat, neobratně se kolébají a mizí v podrostu. To je průšvih!

            „Co s tím, Průvane? Copak někdy někdo uvěří, že jsem to neudělal já?“ díval se nejistě za Průvanem, který poletoval opodál.

            „To je váš problém, já vás varoval, Šéfe!“ opáčil Průvan a nijak se nenamáhal ulehčit starci jeho stvořitelské trápení. Junior pořád fascinovaně hleděl dolů a najednou vykřikl:

            „Tamhle jedna dokonce lítá, ty krávo, tati, ty jsi vážně cool borec! To bych chtěl jednou taky umět!“

            „Mluv slušně, Juniore, kde ses to naučil, tyhle výrazy?“

            „Vymyslel jsem je, ne? Kde bych se je asi tak učil?“ vrtěl hlavou Junior a protáčel oči v sloup, „copak tady mámě nějaký školy?“

            „Na co by ti byla škola?“ vrčel zpovzdálí Průvan. „Abys jednou někde vykládal něco o mně nebo o Šéfovi? To zrovna!“

            Stařec se nehodlal přít o synovo vzdělání a rozhodl se obrátit list:

            „Průvane, co tam s tím dole uděláme? Máš nějaký nápad?“ oslovil poletujícího ducha. Ten však odmítavě vrtěl sebou samým:

            „Netuším, Šéfe, smrtelní jsou a stejně se množí pořád víc a lezou ven. To byste je musel zabít.“

            „To ne, to nemůžu udělat. Třeba, třeba jednou vyhynou sami…“ váhavě pronášel Šéf, rozpačitě si sedl zpátky ke knize a začal zase psát.

            „Zlatý oči vyhynou, vždyť se na to podívejte, jak se množí. To byste tam dolů musel něčím fláknout!“