K + M + B      1

A hle, hvězda, kterou mudrci viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu.

Matouš 2, 9–11

            V Betlémě bylo živo jako nikdy dříve. Všichni, kdo se zde narodili, sem mířili kvůli sčítání lidu. Lidé posedávali v ulicích a i přes pokročilou noční hodinu spolu živě rozmlouvali. Mezi nimi vzbuzovali pozornost tři výstředně oblečení muži, kteří seděli na velbloudech a zvolna míjeli jednotlivá stavení. Vláčeli s sebou spoustu prapodivně vyhlížejících přístrojů a zvířata funěla pod tíhou zavazadel. Jeden z mužů měl kůži černou jako uhel a jeho široký úsměv připomínal ozubené soukolí. Druhému mohlo být kolem třiceti let a hlavu měl holou jako koleno. Nejstarší z celé trojice, běloch s hustým, šedivým vousem, mířil v čele karavany kamsi za městečko a držel v ruce obrovský dalekohled. Občas jím pohlédl na oblohu a mírně sám pro sebe přikývl. Ostatní dva muži na něj hleděli dost nevraživě a kymáceli se na svých velbloudech, kteří klopýtali po kamenité cestě. Před nimi se rýsoval obrys malého stavení. Nakonec černoch napětí nevydržel a osopil se na starce v čele:

            „Kašpare, říkal jsi, že to bude král. Kde tady vidíš nějaký královský palác? Plahočíme se sem bůhví jak dlouho a je tady akorát nějaký statek. Tam že žije král?“

            „Nech toho, Baltazare, já tomu taky nerozumím. Hvězdy to říkaly, tak jsme se vydali na cestu. Můžeš se vrátit, jestli chceš.“

            „Jo, to zrovna. Mám za sebou takovou dálku a teď to otočím?“

            „Tak si nestěžuj,“ usadil černocha Melichar, jenž jel za Kašparem a od jeho blýskavé lebky se odrážel svit hvězd, mezi nimiž jedna zářila obzvlášť silně.

            „Nevyložil sis to znamení špatně, Kašpare?“ nedal se odbýt Baltazar a úkosem pohlédl na zářivý úkaz na obloze. „Třeba je to jen kometa…“

            „Hvězdy nelžou,“ trval na svém staroch a neochvějně mířil dál.

            „Jo, ale mluví asi tatarsky,“ bručel nadále Baltazar. Na chvíli se zastavil a pohlédl k vyvýšenému stavení, které se ne a ne přiblížit. Utřel si pot z čela, pobídl svého velblouda a vydal se zase na cestu.

            „Už tam budeme,“ chlácholil své spolucestující Kašpar a s nadějí i obavami vzhlížel k cíli jejich cesty. Jak tady může bydlet král?