…opravdu?

Eva ležela ve stanu a usrkávala z hliněného džbánku vinný střik. Vedle ní se rozprostírala její snacha Venuše, stařena jen o málo mladší, o to však rozložitější. Slunce se opíralo do stanového plátna a vyhřívalo vzduch uvnitř. Venuše se potila a hojně doplňovala tekutiny z druhého džbánu, který před ni její hostitelka postavila. Hovor se přeléval jako vlny ze strany na stranu a nezasvěcenému pozorovateli by se zdálo, že spolu mluví dvě vrstevnice a nikoli tchyně se snachou. Evě ani Venuši však generační propast nevadila. Koneckonců, mezi devíti sty třiceti a devíti sty lety zas tak velký rozdíl není. Pradávné spory byly dávno zahlazeny a mezi oběma stařenami panoval naprostý soulad.

            „Vzpomínáš, Evo, jak jsi mi pořád vykládala, jak musím tvého synáčka krmit?“ zasmála se Venuše a dopřála si mocný doušek vína smíchaného s vodou.

            „A víš, že ani ne?“ zavrtěla hlavou první žena.

            „Já vím, za ta léta člověk zapomene. Jak se cítíš?“

            „Ale ujde to, už je to měsíc, co je pryč,“ zaštkala Eva a utřela si oči. „S kým já se mám teď hádat?“

            „Neboj, zvykneš si. Mně to trvalo tak dvě stě let, když Ábel umřel. Pak už jsem si na něj skoro nevzpomněla,“ utěšovala kyprá Venuše tchyni.

            „Díky, to potěší. Ale co do té doby. Tys byla přece jen mladší, chlapi se kolem tebe pořád točili. Ale já? Kdo bych chtěl tisíciletou babu?“ potahovala Eva a zavdala si pořádně ze džbánku.

            „A ty bys o někoho stála?“ zavrtěla udiveně hlavou Venuše.

            „Ještě to tak. Adam furt akorát chrápal, frkal a smrděl, dědek jeden starý. Ale chybí mi,“ plakala Eva a Venuše ji nebyla s to utišit. „Adámku, cos mi to udělal?“

            Nakonec se Eva zvedla a odebrala se do kuchyně, která byla o metr vedle. Prohlédla si spižírnu, v níž bylo trochu salátu a poloshnilá ředkev. Rozpačitě potřásla hlavou a obrátila se na snachu:

            „Nemáš hlad?“

            „Ne, držím dietu,“ odpověděla Venuše. Nebyla to tak úplně pravda, ale při pohledu na výběr, který jí tchýně předložila, Venuši nikterak netrápilo svědomí.

            „Vážně? A jakou?“

            „Masovou, doporučila mi ji vnučka. Zhubla pět kilo za padesát let. To ujde, ne?“

            „Kde asi může být?“ zasnila se Eva.

            „Jo, to jen tak nezjistíme. Máš od něj pokoj, snad nechceš jít za ním?“

            „Třeba mu tam nikdo neuvaří… Když jsem viděla ty tři, co nás tehdy vyhodili z ráje, tak nevím, beztak neuměli ani ukrojit chleba. Chudák Adam. Je tam určitě sám. Třeba si tam našel nějakou jinou… To bych nepřežila.“

            „Přece ho nepůjdeš kontrolovat, Evo, neblázni!“ varovala tchyni Venuše. „Zvykneš si, až budeš vdova tolik let jako já.“

            „Já ti nevím, Venuše, tak dlouho tady asi nevydržím,“ plakala Eva a nechala se od Venuše obejmout. „Adame, cos mi to udělal? Chudáčku, co se s tebou asi stalo…“

            Venuše držela plačící tchyni v náručí a konejšivě ji hladila po zbytku šedivých vlasů. Za drahnou chvíli se Evin pláč utišil a znovu ulehla na zem. Venuše ji přikryla ovčí kůží a uklidila nádobí. Pak pohladila spící Evu po vlasech a potichu odešla.

*          *          *