…opravdu?

            Okolo nebeského paláce se stahovala mračna a blesky křižovaly oblohu. Světlo, které obvykle celý komplex prostupovalo, tentokrát ustoupilo tmě. Rachot hromu téměř neustával, ale zanikal v jiném, mnohem halasnějším, ječivém zvuku, jenž se rozléhal po celém domě a nebylo před ním úniku.

            V jedné z prostorných místností seděl u stolu vlasatý mládenec, pohupoval se na židli a vší silou třískal do elektrické kytary. Nástroj měl připojený do obrovského aparátu, jehož napájecí šňůra byla vyvedena z okna, kde volně poletovala ve vzduchu a chytala jeden blesk za druhým. Juniorova postava se v mihotavé záři trhavě pohybovala a vlasy mu vlály kolem hlavy. U stolu seděli Adam s Ábelem, bouchali pěstmi do rytmu a z úst jim visely cigarety. Uprostřed prázdných láhví ležel poloprázdný tác s pečení a vše se nořilo do sinavého světla elektrických výbojů.

            „I can’t get no satisfaction!“ vyřvávali všichni tři z plných plic. Junior zkušeně běhal prsty po hmatníku a vyluzoval z aparátu pronikavé hvízdavé zvuky. „Cause I try, and I try, and I try…“

            „Nemůžete být chvíli zticha?“ ozvalo se náhle v místnosti, „není slyšet bouřku!“

            Ale Adam se synem ani s Juniorem nevěnovali pozornost duchovi, který se snažil přehlušit hluk mejdanu. Junior mu elegantním pohybem kytary pokynul a pokračoval v exhibici. Doutnající cigaretu měl zasunutou do strun a vibrapákou přiváděl nástroj k novým ječivým vrcholům. Průvan se zděšeně proháněl kolem všech tří účastníků dalšího divokého večírku na nebesích, ale jeho snaha o nastolení pořádku se jako vždy setkala s naprostým nepochopením.

            „Co blbneš, Průvane? Taky si zařvi, ty suchare!“ vyzval jej Junior, ale jeho slovům nebylo s dalším úderem hromu rozumět. Když se lomoz na chvíli utišil, zakončil mladík píseň elegantním riffem a obrátil se na svoje hosty:

            „Tak jakou dáme teď? Co, Průvane, dáš si s námi?“

            Duch nereagoval a nastalého ticha využil Adam. Vrávoravě vstal od stolu a došel k aparátu. Se zájmem si prohlížel blikající světélka a sledoval, jak do obrovitého zesilovače proudí elektřina z bouře.

            „To je dobrý vynález, Juniore, to mě v ráji nenapadlo. Jak to funguje?“

            „Neznáš? AC/DC. Dobrý ne?“ pochlubil se mladík a obrátil se na ducha: „Hele, Průvane, teď mě napadla dobrá písnička, ta bude pro tebe a pro tatíčka!“

            Rozběhl se prsty po hmatníku a o pár chvil později již všichni svorně křičeli:

            „I’m on the highway to hell, on the highway to hell!“

            „Proboha, nech toho, Juniore, nebo to uslyší Šéf a vážně pomažeš do pekla!“ zoufale sebou lomil Průvan.

            „Uklidni se, žádné peklo není, to bych o tom musel něco vědět!“ smál se Junior do mezihry.

            „Aby ses nedivil, po tomhle je Šéf určitě založí!“ varoval mladíka Průvan, ten však jeho varování nebral vážně. Řev se rozléhal po nebi a určitě jen zázrakem jej neslyšel nejvyšší představený. Nebo slyšel a sepisoval žádost o stavební povolení na peklo.

            Když už se zdálo, že hranice hluku dosáhla meze, kterou nelze překročit, ozvaly se rány, po nichž nebylo slyšet ani kytaru, ani hrom. Junior se vyděšeně podíval po svých kumpánech a pak se obrátil na svého strážce:

            „Co to má být, Průvane?“

            „Netuším, mladej, asi jste někoho vážně naštvali,“ ušklíbl se Průvan. „Jdi se tam podívat, mazej!“

            „Kašlu na to, já nikoho nečekám. Co vy, pánové?“

            Adam s Ábelem horlivě kroutili hlavami. Nikdo z nich netušil, kdo by mohl mířit na jejich vydařenou party. Ale vtom se Adama zmocnilo hrozné tušení. Sklopil oči a zadíval se dolů. Viděl mraky a tušil, že stan, který se skrývá kdesi hluboko pod nimi, definitivně osiřel.

            „Co je, Adame? Problém? Hele, skoč tam, jsi tady služebně nejmladší, tak sebou hoď, bažante!“ přikázal mu Junior a znovu hrábl do strun. Jak se Adam vzdaloval a s ohromným klíčem v ruce mířil k nebeské bráně, doprovázel jej slábnoucí ryk nebeského rockového rebela i vlastního syna:

            „Lucy in the sky with diamonds…“

            Jakmile dorazil k bráně, opět se ozvalo strašné bušení. Adam pomalu otevíral a smutně přemítal, zdali je jeho předtucha správná. Když se mu konečně podařilo otevřít jedno z křídel rezavých vrat, prolétla mu hlavou prchavá myšlenka, že bude potřeba dveře namazat. Koneckonců, provoz bude sílit… Jeho úvahy však přerušilo vzteklé pištění:

            „Jak to, že mě tady necháš tak dlouho čekat?“

            „Evičko, tak rychle jsem tě nečekal,“ usmíval se rozpačitě Adam na návštěvnici, která stála u vrat. „Co ty tady?“

            „Už mě to tam dole nebavilo. Jak to tak poslouchám, přišla jsem právě včas. Co to tady provádíte? Není slyšet vlastního slova!“

            „Ale nic, jen si zpíváme. Vypadalas vždycky tak zdravě, není to škoda, přijít sem tak brzy?“

            „To by se ti líbilo. Beztak tady máte nějaký děvky!“

            „To ne, tady žádné ženy nejsou! Opravdu, přísahám,“ dodal lítostivě Adam.

            „No, dobře,“ blahosklonně odtušila Eva. Postávala před branou a na hlavu jí dopadaly mohutné proudy vody. Na chvíli zavládlo rozpačité ticho a poté Eva pronesla nevyhnutelnou otázku:

            „Pustíš mě dovnitř?“

            „Ale…“ zaváhal Adam a při pohledu do Eviny tváře rychle dodal, „ale jistě, jen pojď dál,“ a uvolnil manželce místo.

            Eva proklouzla úzkým otvorem dovnitř a v nebi nastalo ticho.