Osvobození Adama

Léta na Zemi plynula dále, Adam pookřál a zplodil syny a dcery. Eva chřadla, syny ani dcery již neplodila, ale umírat se jí nechtělo. V podstatě každý den mělo některé z jejích vnoučat od 1. do x-té generace narozeniny nebo svátek a bylo potřeba mu pořídit nějaký pěkný dárek, přivítat je na návštěvě i s rodinou a pohostit. A tak začal chřadnout i Adam. Sil mu ubývalo, chutí na ženské mu ubývalo, jen vlasů mu neubývalo, neboť již několik století žádné neměl. Sedával před svým stanem, v bezzubých rtech držel vyhasínající dýmku a s nostalgií hleděl směrem k západu, kde tušil rajskou zahradu. Matně si vybavoval chvíle, kdy ještě směl přebývat v jejích zdech, a přemítal o svém životě.

            Zatracená práce, bručel, svobodný jsem byl jeden den, ženatý skoro tisíc let. Kdyby to tak bylo opačně. Z jednoho žebra žádné velké dílo vytvořit nejde, uvažoval. Kdyby mi tehdy ten vlasatec sebral to nejlepší, co na mně je, mohlo se to vydařit mnohem líp. I když, co s druhým chlapem?

            Svoje výhody ženské mají, to je pravda, pokračoval ve svých úvahách stařeček. Ale když je člověku málem tisíc let…

            Už skoro deset století bydlím v tomhle mizerném stanu. V noci mi kape na maják, ve dne už vlastně taky, klouby mi vržou, záda mě bolí… Sakra, zděsil se Adam, já už nadávám jako starý dědek.

            Co jsem to vlastně dělal, než mi ten praštěný mladík vzal žebro? Nejezdil jsem tam na něčem? To by se mi dnes hodilo, nasedl bych a zmizel někam pryč. Pryč od příbuzných, od mizerného jídla, od té mojí ženské. A jel bych… kam bych vlastně jel?

            Zatracená práce, povzdychl si Adam, zahleděl se do zapadajícího slunce a snil o dni, ve kterém tenhle kýčovitý výjev konečně neuvidí.

            A když bylo Adamovi 930 let, naposledy se pohádal s Evou, ulehl a zemřel.

*          *          *