Osvobození Adama

            V nebeském domově bylo horko. Šéf si otřel čelo a s funěním odsunul svazek, který ležel na stole. Pak si přitáhl další, otevřel jej a s neztenčenou vervou se pustil do psaní.

            Vlasatý mládenec se povaloval na polici vedle akvária a hleděl do prázdna. V této činnosti si zjevně liboval a neočekával, že by v nejbližší době mělo dojít k nějaké změně. Duch, který se vznášel nad vodami akvária, nesl horko nejlépe. Mladíkovo lenošení se mu zamlouvalo méně a neustále se snažil Juniora přimět k nějaké užitečnější činnosti.

            „Mladej, to se tady hodláš poflakovat celý život?“ šklebil se na vlasatce.

            „Celý život? Myslíš furt?“ opáčil znuděně Junior a zabrousil přimhouřeným okem k duchovi.

            „Furt? Co je to za výraz?“

            „Prostě furt. Navždy. Napořád. Až do konce světa. Chápeš?“

            „Do konce světa?“ podivil se Průvan. „Kdy to jako má být?“

            „Co já vím? Jak bůh dá,“ zívl Junior a natáhl si nohy až na stůl.

            „Potřebovals něco, Juniore?“ zvedl hlavu od psaní stařec a obrátil se na syna. „A dej ty nohy dolů, máš je zpocené, proč se nejdeš umýt?“

            „Jasně, papá, to je příroda. Hele, Průvan by rád věděl, kdy bude konec světa.“

            „Proč to chceš vědět, milý Průvane?“ obrátil se Šéf na ducha, v této chvíli poletujícího nad stolem.

            „Je mu to tady dlouhý, no, co se divíš,“ rozřehtal se Junior na celé kolo. „Ty pořád něco spisuješ a Průvánek se nudí. Tak kdy bude konec světa?“

            „Opravdu to chcete vědět?“ usmál se potutelně Šéf. „Někdy je lepší nevědět nic…“

            „Tati, nedělej fóry a řekni nám to,“ povzbuzoval otce Junior. „Já vím, že pojedeme dál, jsme slušně rozjetá firma, ale kdy skoncujeme s těmi dole? Chce to pomalu přejít do dalšího levelu, že, Průvane?“

            „Asi bych to nevyjádřil takto, Šéfe, ale přece jen by mě také zajímalo, co bude dál a kdy to všechno skončí.“

            Šéf se na chvíli zamyslel, usmíval se pod vousy a pak se rozhodl.

            „Dobrá, já vám to tedy prozradím. Ale nesmíte to nikomu říct. Nikdy, jasné?“

            „Jasný, tati, tak dělej, kdy? Nezdržuj, nebo tady usnu,“ zívl Junior a s výsměšným úšklebkem hleděl otci do tváře.

            „No tak, Šéfe, nenapínejte nás,“ zářil Průvan a dychtivě sledoval starce.

            „Víte,“ začal Šéf.

            „Víme,“ vyhrkli současně Junior i Průvan.

            „Tak chcete to vědět, nebo ne?“ zachmuřil se znechuceně stařec.

            Junior i Průvan mlčeli a dál čekali, co ze Šéfa vypadne.

            „Takže,“ pokračoval Šéf, „oni si tam dole nadělají sami spoustu problémů. Čím jich tam bude víc, tím hůř se tam budou moci vejít. Občas to zredukují nějakou válkou, občas jim tam pošleme nějakou přírodní katastrofu, ale oni mají velkou chuť se množit.“

            „Dobře, to víme taky,“ vyštěkl Junior. Šéf se však nedal vyrušit. Bručel si pod vousy a počítal. „Teď máme dva tisíce osm set třicet jedna let před Kristem.“

            „Cože?“ nechápavě zavrtěl hlavou Junior.

            Šéf jen mávl rukou a pokračoval ve výpočtech. Tiše si mumlal, mhouřil oči a počítal na prstech.

            „To bude nula, tisíc, dva tisíce… Ano, už to mám. Takže konec světa bude, až nadejde rok…“