Rozštěpený Šéf

Předvánoční čas je za námi, Vánoce taktéž, je tedy doba vhodná pro nastolení řádu. A tak jsem se pustil do zveřejňování knihy Největší tajemství odhaleno anebo Šéf, Junior a Průvan pěkně popořádku. Začněmež tedy okamžikem, který různé světonázorové skupiny nazývají mnoha odlišnými jmény. Jedni mu říkají stvoření, další vznik Všehomíra a ještě jiní Velký třesk. Ono je asi celkem nepodstatné, jak tento okamžik, kdy se rozeběhly hodiny našeho času a vznikl vesmír, jak jej známe, budeme nazývat. Lépe bude se zamyslet nad tím, co se tehdy vlastně odehrálo. A tak se na to pojďme podívat. Pěkně i s úvodem k celé knize, s patřičným varováním. Pevné nervy, užijte si to!

Rozštěpený Šéf

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami se vznášel duch Boží.

            I řekl Bůh: „Zatraceně, to je nuda!“ A to neměl dělat!

Genesis 1, 1-2,5

…obrovský výbuch otřásl celou nebeskou kanceláří. Uprostřed masivního stolu ležely trosky prapodivného zařízení, plného všelijakých hadiček, drátů a baněk. Řinul se z nich hustý dým a zahalil šedovlasou postavu stojící vedle.

Během 0,000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 000 01 sekundy se základní částice hmoty rozletěly do všech stran a vesmír byl na světě. Ručičky na nástěnných hodinách se rozběhly a již nebylo cesty zpět.

Stařec sledoval s úžasem bouřlivý rozvoj svého díla. Jeho obličej lemovaly bělostné vlasy a hustý plnovous by dosahoval až na zem, kdyby v místnosti nějaká byla. Stůl i stařec se však vznášeli ve vzduchoprázdnu a při pohledu dolů by se smrtelníkovi udělalo špatně – kdyby v místnosti nějaký byl.

Najednou se za starcovými zády objevil nejasný obláček.

„Zdravím, Šéfe!“ zaznělo starci do ucha. Stařec sebou trhl a prudce se otočil. Zíral na mlhavý obrys ducha a po chvíli vykoktal:

            „Kdo jsi?“

            „Váš duch, k vašim službám. Právě jsem se od vás oddělil.“

Šéf se podrbal na šedivé hlavě a zahleděl se na zařízení, kterým právě vyrobil vesmír. Takový vedlejší efekt, pravda, neočekával. Co má dělat s vlastním duchem?

            Než mohl pokračovat v neveselých úvahách o rozdvojeném bohu, ozval se dětský křik. Na polici leželo dítě a natahovalo ručky ke starci. Šéf zkameněl a nebyl schopen slova.

            „Tati, pojď sem,“ zakňouralo dítě.

            „To je váš syn, Šéfe,“ podotkl duch a se zájmem se zavěsil nad divoce gestikulující mluvně.

            „Můj syn?“ zděsil se stařec.

            „Ano,“ konstatoval duch. „Asi se taky od vás odštěpil při tom velkém třesku. Gratuluji, Šéfe!“

            „Tak já jsem právě porodil syna! A už mluví!“ vydechl Šéf. „Takže už jsme tři. Nebo snad ještě víc?“ a s obavami se rozhlédl kolem. Představa čtyřjedinného boha se mu už vůbec nezamlouvala.

            „Ne, tři postačí,“ zakončil dělení boha duch. Stařec si hluboce oddechl a pak se zadíval na dítě.

            „Jak se jmenuješ?“

            „Jak to mám vědět?“ zavrčel syn.

            „Říkejte mu Junior, Šéfe, když je to váš mladej,“ navrhl duch.

            „Dobrá,“ odtušil Šéf a obrátil se na ducha. „A jak mám říkat tobě?“

Duch se prohnal nad starcovou hlavou i nad dítětem a neodpověděl. Junior se po něm ohnal a zakřičel:

            „Zmiz, průvane, je mi zima!“

            „Průvane?“ podivil se Šéf. „Zajímavé jméno…“

            „Jo, tati, budeme mu říkat Průvan,“ křičel Junior a tleskal malýma ručkama. Duch se zaškaredil, ale mávl sebou a neprotestoval. Jméno jako jméno, pomyslel si, v téhle povedené rodince se to ztratí.

V nastalém tichu se Šéf, Junior a Průvan po sobě rozpačitě podívali. Vzápětí se stařec chytil za šedivou hlavu a zaúpěl.

„Zatracené fyzikální pokusy! To jsem tomu dal!“