Návrat

Útlá kniha Návrat se zaměřuje na otázku, kterou se lidstvo zabývá již bezmála sto let – Kde byl Bůh v Osvětimi? Návrat, inspirovaný autorovou pěší poutí z Osvětimi do rodného Brna, odpovídá na tuto otázku nečekaným způsobem. Co když Bůh v Osvětimi byl – a co když byl jen tam? Co když Bůh není hrozivý stařec, jak jej zobrazují slavní malíři již po staletí, ale dítě, které nás miluje, ale zároveň se děsí našich činů?

Kniha zavede čtenáře nejen na místa, kde se odehrávaly nejtragičtější události 20. století – a snad celých dějin lidstva – ale rovněž do starého Egypta, mezi skupinu šverců v první polovině 19. století, na tichomořský ostrov Tinian, do roku 7 590 000 000 našeho letopočtu či na slavkovské bojiště 2. prosince 1805.

Ukázka:

„Jestlipak víš, Alberte, že zákony, jimiž se celý vesmír řídí, popsal muž, po kterém máš jméno?“

Ani tato výzva k rozhovoru nepřiměla Alberta k hovoru. Začínal jsem mít monologu dost, můj společník se očividně nechtěl o svá tajemství dělit. Do mysli se mi začínaly znovu vkrádat pochybnosti, s kým vlastně po horské cestě jdu. Stezka se kroutila a o pár chvil později se před námi v husté kleči zjevilo zšeřelé rozcestí. Vzápětí jsme stáli v sedle, z nějž vedla pohodlná cesta dolů. Smrákalo se, nebylo radno se zde zdržovat. Navzdory tomu jsem se rozhodl udělat poslední pokus, jak svého společníka přimět k debatě, a vytáhl nejtěžší fyzikální kalibr.

„Víš, Alberte, že tvůj jmenovec vymyslel nejslavnější rovnici všech dob?“

Sehnul jsem se a do písku napsal proslulý vztah:

E = mc²

Albert se na rovnici zadíval a pak se mě s chvěním chytil za ruku.

„Co je, Alberte? Je to jen rovnice…“

Chlapec přistoupil k načmáranému přírodnímu zákonu a roztřesenou rukou ukázal na znak rovnítka.

„To vypadá jako koleje… tam…“ ukázal prstem zpět, kamsi k východu, do míst, z nichž jsme vyšli. Připomínka děsivé osvětimské železniční tratě mě vyvedla z míry. Naše myšlenkové pochody se zcela rozcházely. Já chtěl debatovat o vědě, Albertovi se hlavou zřejmě honily zcela jiné úvahy.

„Ale Alberte, to je jen znak rovnosti, žádné koleje. Říká, že to, co je nalevo, je stejné, jako to napravo.“

„Tak proč to píšete dvakrát, když je to totéž?“ namítl Albert. Otázka mě zaskočila. Možná jen lidé potřebují zapisovat složité rovnice, aby poznali zákony vesmíru a pochopili, co z čeho vyplývá a co si je rovno. Jejich autor snad nic takového nemá zapotřebí. Šťastný to Bůh!

„Ta rovnice jen říká, že energie je jen jinou formou hmoty.“

Nevypadalo to, že bych tím Albertovi situaci příliš ulehčil. Stále hleděl na slavnou rovnici s údivem a pozoroval jednotlivé znaky, jako by to byla písmena nějakého neznámého jazyka.

„Všechno je zkrátka jedno, ať to svítí, hřeje, šustí, zpívá, povznáší nebo tíží…“ zjednodušil jsem výklad na nejmenší možnou míru.

„Ano, co je na tom tak zvláštního?“ opáčil Albert a odvrátil se od rovnice. Zachmuřil jsem se a pocítil zraněnou ješitnost.

„Toto poznání patří k největším úspěchům lidstva, Alberte, vždyť s jeho pomocí třeba vyrábíme elektřinu, poháníme obrovské lodě, víme, jak funguje slunce, a třeba je dokonce jednou budeme umět napodobit a budeme mít energie, co hrdlo ráčí…“ chvástal jsem se nad pokrokem, o nějž jsem se nijak nezasloužil. „Tos vymyslel dobře, jak jsi to udělal?“

V nastávajícím šeru jsem náhle zpozoroval, jak se Albertovy oči zalily slzami. Chlapec se na mě podíval a pak s nevýslovným smutkem řekl:

„A víš, k čemu jste ten vztah použili poprvé?“

Zatmělo se mi před očima. V hlavě mi tančila hrůzostrašná rovnice a pozdě, příliš pozdě jsem pochopil, do jaké pasti jsem se vlastní pýchou chytil.