Rajská zahrada

I řekl Bůh: „Vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské zvěře!“ A stalo se tak. Bůh učinil rozmanité druhy zemské zvěře i rozmanité druhy dobytka a rozmanité druhy všelijakých zeměplazů. Viděl, že to je dobré.

Genesis 1, 24-25

            Země byla zase pustá a prázdná. Junior už neměl jen dlouhé vlasy, ale na tvářích i na bradě mu vyrůstaly tmavé vousy. Posedával u akvária, sledoval otce, který opět psal do knihy, a přemýšlel, co dělat.

            „Tati, udělej něco, ať se tam dole něco děje. Už tady zas trčíme šedesát miliónů let a nic se nestalo. To je otrava, kdo má žít v takovémto nebi?“ útočil na starce, který se rozmrzele otočil od svých spisů.

            „Synku, dinosaury jsi zlikvidoval ty! Já už nehodlám znovu riskovat, co se tam z nějakého experimentu vyklube. Ještě by to dopadlo jako ta tvoje soška!“

            „Tak to udělej všechno sám, nenechávej to na nich. Prostě to vymysli celé, od začátku až do konce. Tati, když se tam dole prali, to byla aspoň zábava, dobrý akční nářez, nemyslíš?“ bojoval za svou touhu po dobrodružství Junior. „Teď jsou tam akorát nějaké hloupé kytky a stromy. Pořád to tam roste, pak to shnije a dělá se z toho jakási černá břečka kdesi pod zemí.“

            „To je ropa, Juniore! A kromě toho tam vzniká rovněž uhlí! Měl by sis to v knihovně všechno přečíst!“

            „A co máme z uhlí? To tím chceš snad topit? Já chci něco živého, pořádného!“

            „Neprovokuj starého pána, Juniore!“ vmísil se do debaty Průvan a usadil se nad stolem. „Zase se to nepovede a kdo tam udělá pořádek? Ty?“

            „Nech toho, Průvane. Tati, aspoň něco. Vymýšlíš plnou knihovnu nesmyslů a nic z toho nezrealizuješ. Tak proč to píšeš?“

            Stařec se zamyslel a v duchu dával synovi zapravdu. Tolik práce, tolik nápadů, stačí to převést do praxe. Ale jak to dopadne? U některých dílů encyklopedie si nebyl jist, jestli nepopustil uzdu fantazii až příliš. Manželství, stříbrná svatba, zlatá svatba… to je čirá utopie.

            „Juniore, já nevím, je to riskantní. Zase se to nějak zvrhne… Takhle máme klid na práci, nemyslíš?“ nejistě opáčil Šéf a sklonil se zpět nad knihu. Jeho prst se míhal po pergamenu a psal složité chemické vzorce.

            „Udělej něco pořádného!“ zařval nahlas Junior a uraženě se otočil k otci zády. „Ty to chceš takhle táhnout až donekonečna?“

            „Ale kde? Tam dole?“ váhal nalomený stařec. V duchu, vlastně v Průvanovi, už tušil, že synovu naléhání podlehne. Ale hodlal uhrát aspoň pár bodů pro sebe, jinak by si synek vyskakoval příliš.

            „Dobře, ale jen na Zemi. Ne že si pak vymyslíš, abych stvořil nějaké zelené mužíčky někde jinde.“

            „Jasný, tati, to až jindy,“ odsekl Junior a zadíval se otci vzpurně do tváře.

            „Na to zapomeň, mladíku,“ obořil se na Juniora Průvan. „Žádné jindy, žádní mimozemšťani! Pošlete mě tam hlídat a víš ty vůbec, jaká je to dálka?“

            Junior se po Průvanovi blahosklonně ohnal a nehádal se s ním. Na mimozemšťany je čas. Napřed je potřeba starého pána dohnat, aby něco udělal tady na Zemi. A až se to tam zase vybije, tak to zkusíme jinde, ne?

Šéf pochopil, že dalším otálením nic nezmůže. Ztěžka vstal, zavřel knihu a obrátil se k synovi. Věděl, že tahle chvíle musí přijít, ale obavy z toho, co se bude dít, až popustí uzdu své stvořitelské síle, jej svazovaly. Teď však neměl na vybranou.