Rajská zahrada

            Ranní paprsky polechtaly Juniora po zarostlé tváři. Vstal, pročísl si rukou hustou hřívu a otočil se ke spícímu Šéfovi:

            „Vstávej, tati, jdeme tvořit!“

            Stařec se namáhavě zvedl a opřel se o jabloň. Váhavě se obrátil k synovi a přemítal, jakému Juniorovu rozmaru bude zase muset čelit. Ve vzduchu jsou ptáci, ve vodě ryby, tak co ještě chce?

            „Nech toho, Juniore, stačilo. Máš ryby, ptáky, co ještě chceš?“

            „Hele, tatíčku, chtělo by to nějaké tvory tady, na suché zemi. Aby to tady běhalo, pořádné safari! Trochu akce, chápeš?“

            „Akce, akce, to je teda hloupost,“ zaznělo za nimi. Průvan už byl očividně taky vzhůru. Šklebil se na Juniora a zároveň soucitně hleděl na Šéfa.

            „Jak to děláš, že se zároveň na nás na každého tváříš jinak?“ zeptal se Junior. „To bych taky chtěl umět!“

            „To bys musel být duch. To jsou zas moje výhody. Chceš si to vyměnit?“ odvětil Průvan a zasmál se.

            „Ani náhodou, zapomeň na to. Ta ryba byla včera výborná, ještě teď ji cítím v puse! Dneska si dáme zas!“

            Průvan uraženě odlétl a Junior pohlédl na otce. Stařec se zamyšleně rozhlížel po zahradě a uvažoval, jak co nejlépe vyhovět synovu přání a zároveň neohrozit křehkou rovnováhu místní fauny.

            „Tak, tati, co to bude? Ať to sviští!“ upřesnil své přání Junior. Zavřel oči a čekal.

            Šéf ještě chvíli váhal a pak vztáhl ruku. V zahradě se na kratičký okamžik zastavil čas. Pak Junior otevřel oči a vydechl:

            „Páni!“

*          *          *