Rajská zahrada

            Před Juniorem stála žirafa. Junior jel pohledem vzhůru po jejím krku a zaparkoval svůj zrak na hlavě ve výšce koruny jabloně, u které stáli. Hleděl na velkou hlavu, která právě začala okusovat listy ze stromu. Pak si kousla i do jablka a po zahradě se začalo rozléhat chroupání.

            O kousek dál se páslo stádo asi dvaceti antilop. Poklidně skláněly hlavy k zelené trávě a nijak se nestaraly o své okolí. Vzápětí se jako blesk mihl v dálce hnědý, černě pruhovaný stín a o zlomek vteřiny později se do hrdla jedné z antilop zaryly ostré tygří zuby. Ozval se nářek umírajícího zvířete i dusot kopyt ostatních antilop, které se daly na zběsilý úprk. Než stačily doběhnout na okraj rozlehlé zahrady, vyřítil se proti nim veliký zlatavý živočich a ladným skokem srazil k zemi další antilopu. Začala hostina a lvice s tygrem po sobě po očku pokukovali, jakoby měřili, čí kořist je větší.

            Šéf sledoval výjev spolu s Juniorem. Mladík dychtivě pozoroval celou scénu a spokojeně pokyvoval hlavou:

            „Dobře, tati, dobře, dva kusy během první minuty, slušné skóre.“

            „Šéfe, už je to tady zas. Proč se zabíjejí? To spolu nemohou žít v míru?“ protestoval proti krutému osudu obou antilop Průvan.

            „Víš, to bude koloběh života. Má-li se zachovat rovnováha, nejde to jinak,“ hovořil k Průvanovi stařec. Duch se ošíval a nezdálo se mu, že by smrt musela nabírat takto dramatické formy. Ale se Šéfem se nehádá, a tak v sobě raději veškeré námitky potlačil.

            „Jdeme na lov, Průvane!“ zavelel Junior a popadl klacek, kterým včera ulovil rybu. Automaticky vyrazil směrem k řece a dal se znovu do rybaření. Stařec se za ním zamyšleně díval. Pak se rozhlédl po svém díle a řekl si:

            „Je to dobré, to se mi povedlo!“

            A vzápětí dodal:

            „Snad už teď dá pokoj. Už opravdu nevím, co bych měl ještě vymýšlet.“

            Junior stál na břehu říčky a snažil se zasáhnout ryby, které se míhaly ve vodě kousek od břehu. Postával na kameni a mířil, jenže žádná ryba nehodlala po včerejší zkušenosti připlavat do jeho blízkosti. Vylezl na větší kámen a mířil hlouběji do vody. Balancoval na jedné noze a ve chvíli, kdy se chystal vrhnout oštěp, přiletěl k němu zezadu Průvan a vykřikl:

            „Berou, berou?“

            Junior zděšeně zaječel a rozplácl se jak široký, tak dlouhý, přímo do vody. Průvan se rozesmál a poletoval nad Juniorem, kterému z vlasů kapala voda, kašlal a opíral se o oštěp.

            „Copak, copak? To není jako běhat po obláčcích, co?“

            Junior se po Průvanovi ohnal oštěpem a pak se na něj zašklebil:

            „Podívej, co mám?“ a ukazoval duchovi ohromnou štiku, kterou držel v levé ruce. Pak vylezl na břeh a o pár chvil později už se ryba pekla nad ohněm.

            „Tati, žirafy, tygři, antilopy, to se ti povedlo, ale ještě to chce něco na závěr. Nějakou lahůdku, víš?“

            Stařec skryl hlavu do dlaní a zoufale s ní vrtěl.

            „Ne, už ne,“ deklamoval v pozadí Průvan, ale Junior pohazoval vzpurně hřívou a nedal si říct:

            „Chápej, tati, všechno jsou to jen zvířata, nemyslí, jen žerou. Něco inteligentního, víš? Jako jsme my.“

            Šéf zvedl hlavu z dlaní a zadíval se na syna:

            „Juniore, neprovokuj mě! Víš, jaký malér by z toho mohl být?“

            „Neboj, tati, v nejhorším se zas pozabíjejí. Nebo to tady celé vybydlí, Zemi zničí a vymřou. Nebuď měkota, dneska je jiná doba, už tady nejsou dinosauři!“ škemral Junior.

            „Co tě na tom tak láká, vymýšlet něco, co bude přemýšlet? Bude se to s námi jenom hádat!“ odporoval stařec a povstal. Začal se procházet po zahradě a uvažoval, jak by to vypadalo, kdyby se měl dohadovat ještě s někým dalším. Hrozná představa, říkal si, copak nemá Junior vůbec rozum?