Rajská zahrada

            Junior chvíli otce sledoval a pak se k němu připojil:

            „Tati, jednou, jednou to zkus. Bude zajímavé povídat si taky s někým jiným, ne?“ pokračoval v přemlouvání.

            „Šéfe, nedejte na něj, neposlouchejte ho, bude z toho průšvih!“ oponoval z druhé strany Průvan.

            Stařec se zastavil, podíval se na syna i na ducha a věděl, že se dostal do bodu, kdy se musí rozhodnout. Bylo mu jasné, že pokud synovi vyhoví, nebude návratu. Ale co když má pravdu? Jsem jen zkostnatělý, starý bůh…

            „Dobře, Juniore, jednoho myslícího tvora bychom zkusit mohli, řekl bych,“ povzdechl si. „Jak by sis ho představoval?“

            „No, nějak tak, jak vypadáme my. Tebe se to netýká, Průvane, dalšího povětroně nepotřebuju,“ utrousil posměšně k duchovi.

            „Jako my, no, dobrá. Jak jsi vlastně udělal tu svou sošku? Z čeho to bylo?“ zeptal se stařec.

            „Z hlíny, tati, chceš to zkusit taky? Dobrý nápad.“

            Šéf vztáhl ruku a prach na zemi začal vířit a houstnout, za chvíli už skrze něj nebylo téměř vidět a jen o pár okamžiků později ležela na zemi nehybná postava. Šéf se nad svůj výtvor naklonil a dechl na něj. Postava se zavrtěla, protáhla a zívla. Šéf s Juniorem poodstoupili a čekali, co se bude dít. Průvan se usadil ve větvích jabloně a potichu hvízdal.