O Adamovi a Evě

Svobodný pán Adam

I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“

Genesis 1, 26

            Muž otevřel oči a zadíval se na nebe. Pak pomalu vstal a uviděl před sebou starce a vlasatého mladíka. Poškrábal se na hlavě a v zadnici. Šéf s Juniorem se po sobě rozpačitě podívali. Pak se muž zadíval do větví a sledoval, jak se Průvan pomalu snáší k zemi.

            „Kde je vás víc?“ zeptal se muž.

            „Nás víc není, to ti nestačí? Minutu na světě a už se mu něco nelíbí!“ zavrtěl se Průvan. „To jste neměl dělat, Šéfe!“

            „Vy jste Šéf?“ obrátil se muž na starce, „prosím vás, co tohle má znamenat? To jste vymyslel vy? Ty stromy, to se musí prořezávat. Zvířata se vám tady volně prohánějí, podívejte, tamhle se to žere navzájem, to by se mělo nějak vylepšit. Postavit klece, zavřít je, ať jsou pěkně každý zvlášť. Takhle to je chaos, nechápete? Že zrovna vás udělali Šéfem, tomu teda nerozumím.“

            „Já vám to říkal, Šéfe, já vám to říkal!“ hořekoval tiše Průvan. „Vypadá sice slušně, ale co si o sobě myslí? Že je bůh?“

            „Víte, pane, já myslím, že to není tak zlé, zvyknete si, je to na vás, jak si to tu upravíte,“ pronesl smířlivě Šéf.

            „Hele, jak vám mám říkat?“ řekl muž. „A nemůžeme si tykat?“

            „Já jsem Šéf, tohle je Junior, můj syn, a tady je Průvan, duch,“ odpověděl stařec. „S tím tykáním, já nevím, je to vhodné? A jak máme oslovovat vás?“

            „Neboj, Šéfe, to zvládneme. Hele, já nevím, jak se jmenuju, začneme třeba podle abecedy. Říkej mi Adame, bereš?“

            „Ano, jistě,“ odvětil Šéf, očividně nepřipravený na tak rychlý průběh seznamování s prvním inteligentním tvorem, se kterým se po čtrnácti miliardách let setkali.

            „Fajn, hele, pánové, nezaclánějte mi tady, teď se do toho dám. Támhle,“ rozmáchl se rukou k lesu, „támhle bude obytný barák. Přece nebudu spát na zemi pod stromem jako vy. Přivedu tam vodu tady z řeky, abych se nemusel courat každou chvíli tam a zpátky,“ rozvíjel své představy Adam. „Ta zvířata se musí nějak zkrotit, něco ochočím, něco sním. A tady, tady by nebyl špatný kulečníkový stůl, ať si můžu pořádně zahrát,“ ukazoval do míst, kde stál jeho stvořitel.

            Šéf s Juniorem a Průvanem na něj ohromeně hleděli. Všichni tři pomalu odcházeli, tedy kromě Průvana, ten se jako vždy nesl, a slyšeli, jak za nimi Adam haleká:

            „Hele, hoši, už jsem vám říkal, že tady máte pěkné vedro? Dal bych si studené pivo. Kde tady máte chmel? Uvařím si ho, není problém, ale jak jste to udělali s tím ohněm? Jo, už to mám, třením dřev, jasný! A kde tady máte přípojku elektřiny a plynu? Přece nebudu svítit loučemi a pořád přikládat do kamen…“

            „Elektřina, plyn, kulečník, pivo…, Šéfe, co jste mu to do té hlavy dal?“ zděšeně naříkal Průvan a doprovázel otce i syna pryč, co nejdál od Adama. „S tím se musí něco udělat.“

            „Ale co? Juniore, tys mě k tomu donutil, podívej se na to!“ pronesl zoufale Šéf, když se usadili u stromu v nejzazším rohu zahrady a sledovali malou postavičku, kterak pobíhá a vyměřuje půdorys domu.

            „Co je, papá, je to docela zábava, ne? Aspoň není konečně nuda,“ řehtal se Junior na celé kolo a s gustem se natáhl do trávy. „Já se bavím, jestli tam zítra bude pivovar a barák, tak je to docela frajer, ne? Tohle se ti fakt povedlo, tati, za chvíli bude snad i lítat!“

            „Těžko, nemá křídla,“ uchechtl se Průvan.

            „On si poradí, uvidíš, nejpozději za týden to nějak vymyslí, uvidíte,“ plácal se Junior smíchy do stehen. „Dost dobrý, já tě miluju, tati, ještě lepší, než ten Jurský park kdysi!“

            „Jdeme spát!“ zavelel Šéf a uložil se vedle syna. „Zítra s tím musíme něco udělat!“

            Za chvíli už všichni tři spali a jen matně vnímali vzdálené rány, které k nim přinášel vítr směrem od muže neúnavně zatloukajícího do země dřevěné kůly.

*          *          *