O Adamovi a Evě

            „Šéfe, vstávejte, tohle byste měl asi vidět,“ ozvalo se v ranním rozbřesku těsně u bělovlasé hlavy. Průvan se vznášel těsně u starcova ucha a občas se nevěřícně podíval do dáli, odkud se ozýval řev. Šéf zamručel a začal vstávat. V té chvíli se vedle něj ozval strašlivý řehot. Junior stál, hleděl na druhý konec zahrady a popadal se smíchy za břicho.

            „To je vážně krutý, tati, vstávej, on je fakticky dobrej. Průvane, vidíš to?“

            Stařec se namáhavě narovnal a napřel svůj zrak směrem, kterým se díval jeho syn i duch. Vytřeštil oči a jen sledoval Adama, který se proháněl po zahradě na zářivě lesklé motorce. Z výfuku se valil hustý dým a zpod zadního kola vyletovaly ohromné drny. Trojice se vydala směrem k závodníkovi. Stařec kráčel ztěžka a Junior kvůli záchvatům smíchu zakopával o trávu i o pařezy, které v zahradě zbyly po Adamově dřevorubeckém výkonu.

            Když se všichni tři přiblížili k člověku, uviděli vlevo veliký dům. O otevřené okno se opíralo tágo, na parapetu se vyjímala slušná řádka pivních lahví a kus od budovy stála garáž s otevřenými dveřmi. Široko daleko nebylo vidět jediný kus zvěře. Opodál byla menší benzínová pumpa a ve vývěsním štítu měla nápis Eden Petrol. Ptactvo poletovalo vysoko na obloze a poděšeně křičelo, leč jeho nářek byl přehlušen brutálním řevem osmiválcového motoru, pohánějícího dvoukolou obludu s Adamem v sedle. Za motorkou zůstávala vyjetá stopa a zahrada se pomalu měnila v motokrosový stadión. Muž si za chvíli všiml trojice, která se k němu přiblížila, a přijel k nim. Zahalil je oblak dýmu a Šéf i Junior se rozkašlali. Průvan prudce vyletěl nahoru a sledoval scénu setkání stvořitele se stvořeným z bezpečné výšky.

            „Adame, co to tady provádíte? Na čem to sedíte?“ otázal se Šéf a hodil nevrlý pohled na Juniora, který se stále ještě zmítal smíchem, ale zároveň se zvědavostí přikročil k motorce a prohlížel si ji ze všech stran. „A co ten dům a támhle to, s tou hadicí, co to je?“

            „Hele, Šéfe, jsme si potykali, ne? Podívej se, barák jsem měl hotový za hodinku a ještě se mi nechtělo spát. No tak jsem se dal do té motorky, já jezdím hrozně rád. To vezmeš takový kámen, co je v něm železo, roztavíš to, odleješ…“

            „Stačí, Adame, tos všechno stihl za noc?“ kroutil hlavou Šéf. Junior se jen pochechtával a snažil se nasednout na motorku.

            „A proč ne? Nic mě nerušilo, nikdo tu není, nikdo po mně nechtěl, abych něco uklízel nebo luxoval, tak proč bych to nestihl? Hele, zítra udělám pořádný bourák, jo? Pak se projedeme všichni čtyři, i s tím vaším povětroněm!“ plánoval nadšeně Adam. „Vyrobím pušku a dopřejeme si pořádný hon. Stejně je tady těch zvířat moc. Kde vlastně jsou?“

            Šéf se rozhlédl a zakabonil se:

            „Asi utekla, kvůli tomu rámusu, řekl bych!“

            Adam jen mávl rukou, očividně si byl jist, že se zvířena záhy vrátí.

            „Hele, Adame,“ otázal se Junior, „proč ti to tak strašně kouří? Nemůžeš si tam dát katalyzátor?“

            „Na co?“ rozesmál se Adam, „copak to tady někomu vadí?“

            „Jsi krutej, Adame!“ poplácal Junior muže po rameni a spokojeně se uvelebil v sedle na motorce. „Svezeš mě?“

            „Jasně, brácho, jedem,“ nadšeně souhlasil Adam a nasedl před Juniora. Vzápětí se ozval opět řev a motorka se rozjela. Šéf na poslední chvíli uskočil a zachytil se větve vzrostlé jabloně. Motocykl začal s burácením kroužit mezi stromy a dokonával dílo zkázy na trávníku. Průvan pomalu sletěl k Šéfovi a pronesl:

            „Tak, a co teď?“

            „Nevím, Průvane, s tímhle jsem nepočítal. Odkud má ty nápady na motorku, kulečník, auto? Za to může Junior, pořád nahoře sepisoval nějaké svoje vlastní teorie, prý moderní. Já do toho jen nakoukl a asi mi to nějak utkvělo v hlavě.“

            „Co jste tam ještě viděl, Šéfe?“ otázal se se zájmem Průvan.

            „Já nevím, snad cosi o nějakých počítačích, prý mají být strašně chytré…“

            „Zadržte, Šéfe, copak vám tohle nestačí?“ zděšeně křičel Průvan do jekotu motoru. Junior s Adamem s výskáním projeli okolo a zastavili u čerpací stanice. Adam začal tankovat a Junior zvědavě přihlížel.

            „Adame, co to máš za uchem?“ otázal se.

            „Tohle? Cigáro, neznáš? Dej si, já mám ještě jedno. Včera jsem to tady ubalil z jakési kytky. Funguje to solidně.“

            Junior si vzal cigaretu a strčil si ji do úst. Papír mu moc nechutnal.

            „Co s tím mám dělat? Žvýkat?“

            „Ne, zapálit a kouřit!“ chechtal se Adam.

            „Máš oheň?“

            „Jo, v chalupě. Hele, dojedeme ke starýmu, ten ti to zapálí,“ rozhodl Adam a rozjel se k Šéfovi a k Průvanovi.

            „Šéfe, zapal tady mladýmu.“

            „Co prosím?“ nechápal stařec, ale pak rukou zapálil cigaretu v synových ústech.

            „Tak co, mladej, dobrý, ne? Našel jsem to tady všude, má to takové zubaté listy. No nic, jedem!“

            Pak se opět ozval řev a oba zmizeli v dáli.

            „Průvane,“ podotkl Šéf, „já už nikdy nic tvořit nehodlám. Ale s tímhle bychom měli něco udělat. Nebo ten chlap tady z toho udělá kůlničku na dříví!“

            „Jen aby to nebylo horší!“ opáčil Průvan a vydal se za oběma závodníky. Vrátil se spolu s nimi a sledoval, jak Junior i Adam slézají a nadšeně líčí starci svá dobrodružství. Juniorovi pořád visel ze rtů doutnající joint.

            „Tati, to fakt táhne jako čert, pardon, chci říct, je to boží, teda skvělý! Super zábava, zajezdi si taky. A to cigáro, tati, to je fakt síla, dej si taky!“

            Šéf zdvořile zavrtěl hlavou a pak se obrátil na Adama:

            „Adame, takhle to dál nejde, tohle musí…“

            „Nic mi neříkej, Šéfe, zítra tady budeš mít parádní káru! To se ti bude líbit, pořád se musíš tahat pěšky, nejmladší už taky nejsi… Kolik ti vlastně je?“

            „Docela dost, Adame. Mohl bys tady s tím přestat?“

            „Ale no tak, Šéfe, neber si to tak. Hele pánové, nemám čas se s vámi zdržovat. Mějte se a stavte se na oběd, já mám fůru práce.“

            Adam se otočil a zamířil s motorkou do garáže. Zatlačil ji dovnitř a vzápětí se odtud začalo ozývat kovové řinčení a bušení.

            Junior se usmíval od ucha k uchu a cítil se skvěle. Projížďka i THC mu očividně udělaly dobře a ve tvářích měl zdravý, narůžovělý nádech.

            „Tati, dost dobrý, konečně je po nudě. Zítra si dáme výlet, ne? Co, Průvane, pojedeš s námi?“

            Průvan mlčel, nebyl si jist, na čí stranu barikády se přiklonit. Šéf se rázně obrátil na Juniora a důrazně prohlásil:

            „S tím se musí něco udělat! On toho musí nechat, kvůli tomuhle jsem ho netvořil. Má být naším obrazem, a copak vypadám jako motorkář?“

            „No, vy ne, Šéfe, ale mladej celkem ano, je zarostlý jako Ezau,“ opáčil Průvan.

            „Kdo?“ vykulil oči nechápavě Junior.

            „Ale nikdo,“ odvětil Průvan.

            „To je jedno, co s ním provedeme? A chci slyšet jasné slovo, Juniore!“ opakoval neústupně Šéf a hleděl nekompromisně na syna.

            „Tati, tak mu stvoř kámoše, ať se zabaví. Budou spolu pít a nebudou vymýšlet hlouposti, ne?“

            „Ještě jednoho? Ty ses naprosto zbláznil, mladej,“ zaječel Průvan a zatočil se kolem kmene jabloně. „Pak tady budou jezdit jako blázni oba dva!“

            „Tati, udělej ještě jednoho, bude zábava, uvidíš!“

            „Ne, v žádném případě!“

            „Tak to nech na mně, jo?“ rozesmál se Junior. „Já chci taky tvořit. Už na to mám věk, ne? A ty stárneš, dej mi taky šanci.“

            „Vždyť neumíš stvořit ani žížalu! Jak bys to chtěl udělat? Víš, jak je to komplikované, stvořit něco z ničeho?“ kroutil hlavou stařec a poprvé se usmál. Věděl, že syn nic takového nemůže zvládnout.

            „Jen počkej, však uvidíš!“ pokývl hlavou Junior a odebral se ke garáži.

            Šéf s Průvanem se na sebe zmateně zadívali a čekali. Za chvíli se z garáže ozval hrozný řev. Pospíchali a nahlédli dovnitř. Junior stál kus od Adama, který se zděšeně opíral o zeď a chránil si rukama hrudník.

            „Juniore, co to děláš? Říkals, že budeš tvořit, ne ničit!“

            „Tati, potřebuju vzorek. Má jednu hlavu, bez té by se mu špatně nasazovala helma na motorku, ruce má dvě, ty potřebuje na řídítka, kdybych mu sebral nohu, tak bude padat na stranu, bez půlky zadku se neudrží v sedle, tak jsem si říkal, že mu seberu žebro, těch má dost. A jemu se to nějak nelíbí. Já ho vezmu heverem po hlavě, ať je zticha, ne?“

            Šéf se chytil za hlavu a prudce se ohradil proti ničení svého svérázného stvořitelského počinu:

            „Ne, nic takového! Já ti pomůžu, podívej,“ a vztáhl ruku na Adama, který se vzápětí sesunul k zemi a usnul hlubokým spánkem. Šéf se k němu sklonil a podepřel mu hlavu rezervním kolem. Průvan se přitočil k Juniorovi a zašeptal mu do ucha:

            „Doufám, že ho jen nerozpitváš a nedáš dohromady. Už jsem si na něj celkem zvykl.“

            „Bez obav, mám to promyšlený,“ zasmál se Junior a sklonil se k Adamovi. Šéf jen našpulil rty, podíval se významně na ducha, který hlasitě zafuněl, a vydali se ven z garáže. Usadili se pod nejbližším stromem a čekali, co se bude dít. Po chvíli je přemohla dřímota a oba hluboce usnuli.