O Adamovi a Evě

Eva

            Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“

            A Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“

Genesis 1, 27-28; 2, 16-17

            Šéf si protřel oči a v ranním oparu se zahleděl směrem ke garáži. Cosi mu vadilo, strašně vadilo. A pak pochopil. Rychle si zacpal uši, ale pištivý hlas se nesl až do nejzazších koutů zahrady. Jekot se mu zarýval až do hloubi jeho stvořitelské mysli. Nebylo úniku.

            „Okamžitě ten krám někam odvez! Nic takového tady nestrpím! Kdo si myslíš, že jsi? Pán tvorstva nebo co? Ten binec musí okamžitě zmizet, rozumíš?“

            Ze dveří garáže vyšel Adam, vedl za řídítka motorku a schlíple kráčel směrem k lesu. Smutně pohlédl k Šéfovi a k Průvanovi a jen pokrčil rameny. Pak se otočil a pokračoval v cestě. Jen o pár okamžiků později se za zády Šéfa objevil Junior.

            „Tak, tati, já jsem hotov. Co tomu říkáš?“ pronesl pyšně a ukázal na zvláštní postavu, která se v tu chvíli vynořila z garáže.

            Šéf s Průvanem hleděli na Juniorovo dílo a hodnotili jeho tvar i křivky narušující aerodynamiku. Pak Šéf poplácal Juniora po rameni:

            „No, synku, na poprvé to ujde, ale chce to cvik.“

            Junior se zachmuřil a pronesl:

            „Co se vám nelíbí? Víte, co to bude za hit? Všichni chlapi se po tom budou moci utlouct, dejte na mě!“

            Průvan se přitočil k Šéfovi a konejšivě mu zašeptal do ucha, ale tak, aby to Junior dobře slyšel:

            „Nebojte, Šéfe, ono se to namaluje.“

            Junior se uraženě otočil. Šéf pokrčil rameny a pak se obrátil zpět na Juniora:

            „No, a jak tomu budeme říkat?“

            „Adam je mužský, tak tohle bude ženská, ať se to neplete,“ vyřešil problém rázně Junior.

            „A jméno?“

            „Zeptej se jí, papá, jak se chce jmenovat. Ale pozor, ať tě taky nezaměstná,“ rozřehtal se syn a plácl otce po zádech. Šéf se vydal k ženě a opatrně se zeptal:

            „Dobrý den, já jsem Šéf.“

            „Cože? Jaký Šéf? Čeho Šéf? Mně nikdo poroučet nebude!“

            „Nechci vám poroučet, milostivá, ale jak byste se chtěla jmenovat?“

            Žena se zahleděla do dáli a zasnila se. Pak pronesla tklivým hlasem:

            „Rosalinda, Euniké, Beatrice, Marion, nebo všechno dohromady…“

            Junior zavrtěl hlavou:

            „Mladá paní, chce to něco krátkého, stručného, co se dobře vyslovuje. Ty nesmysly, co jste si navymýšlela, si nikdo nebude pamatovat.“

            „Vy nemáte žádný cit pro krásu, mladíku!“ oponovala žena. Vzápětí se za ní ozval mužský hlas. To se Adam vracel z lesa, bez motorky a s pochmurným výrazem ve tváři:

            „Beatrice, ještě toho trochu! Eva budeš!“

            Žena se otočila na muže a prohlásila:

            „Nech toho! Žádná Eva. A mazej uklidit do garáže, chci tam pěstovat květiny. Ale napřed umyj okna v celém domě, nedá se přes to dívat!“

            Šéf, Junior i Průvan sledovali Adama, jak poslušně odchází do domu. Žena k nim stála otočená zády a plavé vlasy jí splývaly z ramen až na záda.

            „Ehm, jak se tedy budete jmenovat, mladá paní?“ otázal se taktně Průvan. Žena se otočila, nechápavě se na něj zadívala a pronesla:

            „Eva přece!“

            „Eeeeh… aha,“ zakoktal Průvan a obrátil se na Juniora:

            „Hele, mladej, nemá to nějakou výrobní vadu? Cos jí do té hlavy dal?“

            Junior se obrátil na Šéfa a opáčil:

            „Já za to nemůžu, tys chtěl napsat encyklopedii o ženském myšlení, nevzpomínáš si? Já prohledal celou knihovnu a nic jsem nenašel.“

            „Já to prostě nedokázal, nezlob se, Juniore,“ odpověděl zkroušeně Šéf. „To je moc složité téma, na to zkrátka nemám.“

            „Teorii chaosu jste přece zvládl, ne?“ opáčil Průvan.

            „To byl deterministický chaos, Průvane!“ ohradil se Šéf.

            „Podívejte, pánové, má to své výhody,“ pronesl duch. „Motorka už je pryč. Je to sice škoda, ale aspoň tady není rámus. A třeba ho zcivilizuje ještě víc.“

            Všichni tři se odebrali na konec zahrady. Občas zaslechli pištivý hlas a vzápětí skřípavé zvuky borcení. Když po obědě přišli zpět, nemohli uvěřit vlastním očím. Adam s Evou se procházeli ruku v ruce kolem krásného umělého jezírka. Podél břehů vedly drobné cestičky, v oknech domku visely záclony a truhlíky s květinami, po garáži a benzínové stanici ani stopy. Přes kulečníkový stůl byl přehozený bělostný ubrus a zmizely i láhve s pivem. V místech, kde se předtím táhl marihuanový lán, byly čerstvě obdělané záhony se zeleninou.

            „Vidíte, Šéfe? Docela se to mladému povedlo, vy jste toho chlapa nedokázal zkrotit a podívejte na ni!“ pochvaloval si změnu Průvan.

            „Ach jo, to je škoda,“ vzdychl Junior. „Teď už tady nebude vůbec žádná zábava. To jsem tomu dal. Hele, tati, já ji zase zruším, předtím to bylo mnohem lepší.“

            „Ne, Juniore, nic se rušit nebude. Takhle to má být,“ pronesl rázně stařec. Vykročil směrem k cukrujícímu páru a usmíval se. Ráj, jak má být. Průvan mu letěl v patách a Junior se pomalu coural za nimi.

            „Tak, Adame a Evo, jak se vám zde líbí, v ráji?“ otázal se dvojice Šéf. Eva se šťastně podívala na Adama. Adam se podíval na Evu.

            „Krásné, Stvořiteli, krásně jsem to vymyslela,“ rozplývala se žena. Adam přikyvoval.

            „No, tak vidíte, děti, že se vám tu líbí. No, užívejte si rajského života. My půjdeme zpátky do nebe.“

            „Ale tamhle ten strom vzadu nechte na pokoji,“ ozval se Junior. „Ta jablka jsou červavá a nestojí za nic, bylo by vám z nich akorát špatně.“

            Trojice mířila na startovní rampu směrem do nebe, když se náhle Šéf zastavil. Poškrábal se v zátylku a zamyslel se.

            „Co jsem to jen chtěl, na něco jsem zapomněl. Nevíš, Průvane?“

            „Ne, Šéfe, všechno je zařízené, chlapík zkrotnul, má ženskou, tak co ještě?“

            „Juniore, pomoz mi.“

            „Netuším, tati, a je mi to jedno. To zas bude nuda, než se začnou vybíjet. Tati, nejsou oni nesmrtelní?“

            „Jistě, Juniore, jak jinak?“ zavrtěl hlavou stařec. „Aha, už vím, co jsem zapomněl,“ vyhrkl prudce a otočil se zpět. Rychle kráčel směrem ke dvojici lidí a nechal Juniora s Průvanem za sebou. Právě ve chvíli, kdy jej dohonili, slyšeli, jak říká Adamovi a Evě:

            „Ploďte se a množte se!“

            „Ne!“ zaječel Průvan, „To zas bude průšvih. Zase z nich budou dinosauři, to snad není možný!“

            Junior se rozesmál na celé kolo. „Tati, já tě miluju. To zas bude akční nářez, díky!“

            „Pánové,“ pištěl Průvan, „mazejte zpátky na nebe, nebo ještě vymyslíte třetí pohlaví!“

            Jen o pár chvil později už v ráji zbyla jen dvojice lidí. Procházeli se mezi stromy, líbali se, objímali a nezadržitelně mířili ke stromu se zelenými, červavými jablky.

*          *          *