O Adamovi a Evě

            Větev stromu se prohýbala pod náporem. Malá, zelená jablíčka nevážila téměř nic, ale těžké mužské tělo představovalo zátěž, kterou křehké pletivo nemohlo dlouho udržet. Nakonec se větev s praskotem zlomila a Adam letěl směrem k zemi.

            „Zatraceně, to byla rána!“ hekal a vstával. „Ještěže jsme nesmrtelní. Hele, Evo, neměli bychom toho nechat? Přece říkali, no, ten mladý, vlasatý, že to nemáme trhat.“

            „Nemluv a trhej, zavaříme to a uvidíš, jak ti budou v zimě kompoty chutnat. Honem, honem, než si toho ti páprdové všimnou!“

            O chvíli později už Adam stál na další větvi a marně proklínal díru po žebru ve svém hrudníku. Trhal a trhal, posílal dolů koše plné zelených jablek a potichu bručel:

            „Copak se z toho nedá udělat nic pořádného?“

            Průvan sledoval Adama a Evu z nebe, nechápavě kroutil sebou a pak se obrátil na Šéfa:

            „Oni ta jablka trhají. Oni si prostě nedají říct. Bude jim špatně!“

            „Průvane, to jim zakázal Junior, co já s tím mám společného?“

            „Ale Šéfe, musíme držet basu, ne? Měli bychom to tam dolů jít nějak porovnat.“

            Ale Šéf zatím nehodlal provozovat represivní opatření vůči lidskému páru v ráji. Nedávný tvůrčí výlet na Zemi mu bohatě stačil. Raději se opět posadil za stůl a pokračoval v rozepsaném díle. Za okamžik se otevřely dveře a vstoupil Junior. Měl na hlavě ručník a drbal si jím mokré vlasy.

            „Juniore, už zase je v koupelně takový nepořádek?“ podíval se Šéf na syna.

            „Hele, tati, cos tam od té ženské chytil za manýry? Jaký nepořádek, trocha vody nikoho nezabila.“

            „Synu, pro tebe je to trocha vody, ale oni tam pak dole mají průtrž mračen. Nemůžeš se sprchovat ohleduplněji?“

            „Jasně, tati, dám si pozor,“ rozesmál se Junior a dál si s gustem sušil vlasy. „Průvane, nechceš mě vyfénovat?“

            Duch neuznal Juniora za hodna odpovědi. Junior, dobře vykoupán, dobře naladěn, přešel o kus blíž ke stolu a zadíval se na stránku, kterou jeho otec psal.

            „Co to píšeš, tati? Antikoncepce? Co to je?“

            „Ale nic, synku, to píšu jen tak pro jistotu, kdyby se tam dole zase přemnožili. Ty to nebudeš potřebovat.“

            Junior ztratil o téma zájem a zahleděl se dolů do ráje. I přes obrovskou vzdálenost k jeho uším doléhal slabý křik. V mladíkově tváři se objevil pobavený úsměv a pozorně se zaposlouchal do konverzace mezi Adamem a Evou:

            „Už žádné kompoty, kdo to má žrát? Já chci pořádný kus masa. To je pořád zdravý životní styl. K čemu, copak můžeme umřít? Jdu na lov. A ta pitomá jablka už nechci ani vidět!“

            „Nech toho, Adame, co bys asi tak chtěl s tou úrodou dělat? Přece to tady nenecháme shnít,“ pištěl ženský hlas. Junior se řehtal stále víc a sledoval reality-show z ráje pozorněji.

            „Ať si ta jablka klidně shnijí, už je nemůžu ani cítit!“ durdil se Adam.

            „Včera ti ještě vyhovovaly, tak co dneska vyvádíš? Ty fakt nevíš, co je dobré,“ protestovala Eva proti takovému opovrhování kvalitní stravou.

            „To jsem se s tebou měl hádat? O té doby, co jíme nezralá, červavá jablka z toho pitomého stromu tamhle vzadu, tak vím přesně, co je dobré a co zlé. Už mám z těch jablek tři dny sračku! Já chci maso, chci něco pořádného, jasný? A než přijdu, připrav sud. Nebo půjdeš se mnou?“

            „Nemám co na sebe,“ zavrčela Eva.

            Adam odcházel s oštěpem k lesu a Eva vyvalila z domu obrovský sud. Pak se posadila a začala si pilníkem upravovat nehty.

            „Zatracený chlap, líný jako veš. Nikdy mě nikam nevzal. To abych tady tvrdla až do smrti… nebo vlastně napořád… A on tady blbne s nějakým sudem.“

            „Co s tím sudem hodlají dělat?“ optal se Průvan Šéfa. Ten pokrčil rameny:

            „Nevím, Průvane, uvidíme.“

            Za chvíli byl Adam zpátky a vlekl za sebou zabitého kance. Zručně jej vyvrhnul a napíchl na rožeň. Pak vzal sekyru a vydal se k nejbližší jabloni. S gustem zasekl sekeru do jejího kmene a s potěšením sledoval, jak jablka padají k zemi. Zanedlouho už Adam s Evou hodovali na terase. Popíjeli vodu z jezírka a Adam se chvílemi lítostivě díval za roh domu, kde se válela hromada pivních lahví.

            „Voní to až sem, Šéfe, oni nejsou úplně hloupí, dal bych si taky,“ podotkl závistivě Průvan. „Měl byste zařídit, aby nám něco nechávali.“

            „Uvidíme, na to je čas. Co asi hodlají udělat teď?“

            Adam s Evou hojně poobědvali a pak začali házet červavá jablka do sudu. Zanedlouho byla nádoba plná. Přiklopili ji a natáhli se u jezírka na zem. Pak se začali objímat a …

            „Co to tam dělají, Šéfe?“

            „No, plodí se a množí se, Průvane.“

            „To nemůžou zalézt do domu? Juniore, koukej jinam!“ poručil Průvan. Junior sledoval počínání lidského páru vcelku lhostejně. Příslušnou literaturu k tomuto tématu v nebeské knihovně očividně zatím nestudoval.

*          *          *