Noemův park II

            „Tramtadadá!“ vytruboval Chám ze střechy a rozmachoval se rukama. „Vstupte, vstupte, do naší zvířecí zahrady. Uvidíte, co jste sice už viděli, ale ještě ne pohromadě! Máme tu antilopy, osly, dokonce i lva. Všechno ve dvou exemplářích.“

            „A taky Jefeta!“ vypískl z davu Šém.

            „Nech toho, ty blbče!“ zapištěl Jefet, který seděl otci na ramenou, aby se neztratil v davu příbuzných, kteří se přišli podívat na slavnostní otevření nevídané atrakce. Zevnitř se linul táhlý řev a doprovázel jej nelibý zápach. Což ovšem strkajícím se nedočkavcům nijak nevadilo. Na různé pachy byli zvyklí a záplava dětí svým křikem hravě přehlušila smutné volání uvězněného lva.

            Všichni hosté stáli u průčelí podlouhlé, dřevěné budovy a dychtivě čekali, až je Noe pustí dovnitř. Nad vchodem se klenul obrovský nápis, vyrobený z tlustých klacků: Noemův Park. Název v podstatě vyplynul z rodinné situace. Noemova žena o podobné pocty nestála a Šém podotkl, že jeho bratři nepotřebují být uvedeni nad vchodem, když se nalézají uvnitř v klecích. Následná desetiminutová rvačka utvrdila celou rodinu v tom, že bude nejlépe pojmenovat zahradu po otci.

            „Pozóor, teď!“ vykřikl Chám a zatáhl za šňůru. Opona vyrobená z kůží ovcí i zvířat, která se do budovy nevešla a stala se součástí jídelníčku Noemovy rodiny, se zřítila k zemi a návštěvníci se začali hrnout dovnitř.

            Paní Noemová stála u vchodu a prodávala vstupenky. Vedle vchodu byla cedule s ceníkem:

Běžní návštěvníci (Noemovi příbuzní) měli dnes vstup se slevou. Místo vypaseného jehněte stačilo přinést kuře, rodinné vstupné bylo za kůzle. VIP hosté (příbuzní Noemovy ženy) měli vstup zdarma a ještě dostali nádavkem náramek z kůže slona, který pošel před týdnem.

            „Jéé, tygl, tatíí, tady je tyglll,“ ozývalo se z davu, který se dral do budovy. Výskot dětí se mísil s dupotem zeber, které bušily kopyty do dřevěných stěn a snažily se osvobodit ze zajetí.

            U jedné ze stěn stál v hustých kotoučích dýmu gril, nad nímž Šém opékal nakrájenou kýtu z orangutana. Občerstvení si zařídil spolu s Jefetem a při této podnikatelské aktivitě mezi nimi panovala vzácná shoda. Jefet prodával limonádu, což byla voda z nedalekého potoka, a oba za svoje produkty účtovali jednotnou cenu – cokoli, co mohl návštěvník nabídnout a co se bratrům líbilo. Pakliže host neměl nic, čím by se osmiletému Šémovi a čtyřletému Jefetovi zavděčil, odcházel s prázdnou. Pod stolem se jim hromadily postavičky zvířat vyřezané ze dřeva, chlupaté vycpané míče z kozlečích koží i sladkosti a ovoce. Mezi tím vším se povalovaly tři luky, pět šípů a jeden bytelně vyhlížející prak.

            „Kýtu, prosím,“ objednával praprastrýček vábně vyhlížející dobrotu. Sliny se mu sbíhaly, ale nikterak moc, neboť na cestě ze stanu vzdáleného tři hodiny cesty mu vyschlo v hrdle. „A jednu limonádu, velkou!“

            „Máte čím zaplatit?“ vypálil na něj nekompromisně Šém. Jefet zatím nabral vodu z vědra do džbánu, ale držel jej pevně a nepouštěl.

            „Mám tu míček, můžete si házet,“ zkoušel to praprastrýček.

            „Nezájem, už máme čtyři!“ ohrnul nos starší bratr.

            „Žížalu, můžete jít chytat ryby!“

            „Pche!“

            „Ale no tak, kluci, jsme přece příbuzní!“

            „No právě!“ odrazil citový útok Šém.

            „Podívejte, mám tu náramek, ze vzácných kamínků, jsou strašně tvrdé a krásně se lesknou!“ smlouval nadále praprastrýček. Ukazoval klukům šperk, který se blyštil ve světle paprsků pronikajících škvírami mezi prkny, a fazety diamantů rozhazovaly barevné odlesky všude kolem.

            „To je akorát pro holky. Ještě něco?“

            Žíznivý příbuzný smutně pokrčil rameny a žádostivě hleděl na hladinu vody, která se třpytila ve džbánu.

            „Nic? Další!“ nekompromisně ukončil vyjednávání Šém. Věděl, že slevovými akcemi by své podnikání zruinoval. Nemá prachy, tak co sem leze?

            Praprastrýček pochopil, že tento stánek je pro něj cenově nedostupný, a pomalu odcházel. Ruce mu bezvládně visely podél těla, záda měl shrbená a jen na krku se mu houpal masivní, zlatý řetěz.

            Když se slunce nachýlilo k západu, nadešel čas zavřít krám i park. Noemova rodina se shromáždila, zamávala posledním návštěvníkům a zabouchla dveře. Tržby byly slušné. Venku se popásalo stádo pětadvaceti jehňat, čtyři telata a mezi nimi se popelily tři tucty kuřat.

            I nejstarší bratr s nejmladším byli spokojeni. Jejich sbírka míčků se rozrostla o další dva neobvyklé exempláře vyrobené z tvrdého dřeva, přibylo deset pomerančů, dva bytelné kyje a jeden oštěp. O sladkostech přehled neměli, neboť je průběžně pojídali po celý den.

            „Tak, kluci, bylo to dobré, ne? Baví vás to?“ obrátil se na své ratolesti Noe.

            „Jo, ale už toho mám dost!“ hučel Šém a vložil si do úst další kousek cukrkandlu. „A bolí mě břicho.“

            „To se nedivím,“ podotkla matka a pohladila nejstaršího syna po vlasech. „Kolik jsi toho snědl?“

            „No jo,“ vrčel Šém a držel se za břicho.

            „A teď tady musíme poklidit, pánové, obstarat zvířata, dát jim krmení, vyvětrat, podestlat…“ plánoval další činnost otec rodu.

            „Nee, až zítra,“ křičeli svorně synové, ale Noe byl neúprosný: „Kasírovat, to by vám šlo, že? Jen pěkně do toho, viď, mámo?“

            „Jistě, miláčku. Já jdu uvařit večeři! A vy kluci, poslouchejte tátu!“

            Noe pohlédl vděčně na manželku a usmál se. Je to fajn, mít dobrou ženu a skvělé syny. Jen tak dál, byznys kvete, zvířat je všude dost, příbuzných taky, pořád bude co dělat. Ale zítra budu muset zalévat zahradu, uvažoval Noe dál. Ach jo, pořád aby se člověk vláčel s vodou. Nezaprší a nezaprší!