Noemův park I

I řekl Bůh Noemu: „Rozhodl jsem se skoncovat se vším tvorstvem, neboť země je plná lidského násilí. Zahladím je i se zemí. Udělej si archu z goferového dřeva. V arše uděláš komůrky a vysmolíš ji uvnitř i zvenčí smolou. A uděláš ji takto: Délka archy bude tři sta loket, šířka padesát loket a výška třicet loket. Archa bude mít světlík; na loket odshora jej ukončíš a do boku archy vsadíš dveře. Uděláš v ní spodní, druhé i třetí patro. Hle, já uvedu potopu, vody na zemi, a zahladím tak zpod nebe všechno tvorstvo, v němž je duch života. Všechno, co je na zemi, zhyne. S tebou však učiním smlouvu. Vejdeš do archy a s tebou tvoji synové, tvá žena i ženy tvých synů. A ze všeho, co je živé, ze všeho tvorstva, uvedeš vždy po páru do archy, aby s tebou zůstali naživu; samec a samice to budou.

Genesis 6, 13-19

            Roky plynuly a potomci prvních lidí zvlčili. Nezabývali se podružnostmi jako věrnost. Koneckonců, nebylo divu. Ve všech stanech se tradovala historka o praotci Adamovi, který se pět století držel pramáti Evy, aby si na hodně stará kolena začal užívat života a viditelně pookřál. Nikomu z lidstva se nechtělo opakovat Adamovu chybu a čekat půl tisíciletí. Vztahy byly propletené víc než vlasy mladých dívek a monogamie se odebrala do říše bájí.

            Ve spoustě rodin se odehrávaly žárlivé scény, při nichž na sebe jednotlivé manželky křičely a nárokovaly si přednostní právo na manžely. Ti před křikem prchali do ústraní, kde společně popíjeli a vyprávěli svým potomkům příběhy o rajské zahradě, o níž panovala spousta pověstí a legend. Vystupovali v nich šediví starci, vlasatí mladíci, duchové, postavy uplácané z hlíny nebo stvořené ze žeber, hadi lezoucí po stromech a žeroucí jablka, domy ze dřeva a dopravní prostředky bez zvířecího pohonu. Každý věděl, že jsou to nesmysly, ale děti podobné pohádky poslouchaly rády. Předávaly se z generace na generaci a kolovaly v nesčíslných obměnách po celém rozrůstajícím se lidském pokolení.

            Přesto se našli tací, kdo si pochvalovali svou volbu životních partnerek. Jedním z nich byl muž jménem Noe. Stále hleděl na svou manželku se zalíbením a rád s ní trávil volné chvilky, když se zrovna nemusel starat o obživu. Z těchto chvilek vzešli tři synové, Šém, Chám a Jefet. Noe byl na své potomky patřičně pyšný a rád dohlížel na jejich řádný vývoj, který tvořily především vzájemné pranice a hádky.

            Právě v tuto chvíli si Noemovi synové hráli před rodinným stanem a zabývali se snahou zjistit, kolik nožiček lze utrhnout pavoukovi, aby byl stále schopen pohybu. Noe na ně hleděl s láskou a podvědomě vnímal rachocení hrnců uvnitř stanu, v nichž se chystala chutná večeře. Za okamžik vyšla Noeova žena ven a usmála se na něj.

            „Jsou šikovní, viď, Noe?“ pochválila své ratolesti a chytila Noema za ruku. Noe cítil teplo její dlaně a přikývl. Dobře jsem si vybral, říkal si v duchu. Když to srovnám s tím, co vykládal prapra… nebo prapraprapra… a vždyť je to jedno. Žijeme v krásné zemi, plodné, úrodné, nebývá zde vedro ani zima, žádné povodně, co si víc přát?

            Za okamžik přiběhli Šém, Chám a Jefet k otci a s křikem mu ukazovali zbytky pavouka. Noe pohladil synky po hlavě a nenápadně ukončil pavoukovo trápení. Pak se pokusil svým potomkům naznačit, že podobné experimenty nejsou zcela v pořádku.

            „Kluci, jste hodní, že jste mi pavoučka ukázali, ale příště už to nedělejte. Ono ho to třeba bolí. Zkuste si najít jinou zábavu.“

            „Ale tatíí, to já nebyl, to Šém,“ zapištěl nejmladší Jefet a ukázal prstem na nejstaršího bratra.

            „Kecá, to je nesmysl!“ bránil se Šém, který byl ve svých osmi letech celkem vysoký a vyhublý, a svýma kostnatýma rukama začal Jefeta pohlavkovat. Jefet se rozkřičel a začal se zuřivě bránit. Chám, prostřední z bratrů, se do pranice nejprve nezapojoval, ale když jej Jefet v zápalu boje kopnul do holeně, zapištěl a vrhnul se do změti rukou a nohou.

            „Nech mě, ty blbče!“ ozývalo se z klubka na zemi.

            „Ty sis začal!“

             „Ty sis začal!“

            „Tatííí, on mě škrtí!“ dožadoval se kterýsi z bojovníků rodičovské pomoci.

            „Tak mě přestaň kousat,“ ječel Šém a v rámci fér bitvy bušil rovným dílem do obou bratrů.

            „Au, to bolííí, pusť!“ rozléhalo se krajinou.

            Noe sledoval souboj s potutelným úsměvem. Popíjel víno ze džbánu a nechával své potomky, aby ze sebe vybili nahromaděnou energii. Jeho žena raději zmizela ve stanu a nechávala výchovu synů na něm. Dychtivou mužskou touhu po vítězství nechápala, ale brala ji jako součást života a v duchu se shovívavě usmívala. Prostě chlapi!